4. července 2013

Worms: Clan Wars

Po dlouhé době se hlásíme z našeho blogu a přinášíme stručné informace o nově chystané hře, která má vyjít ve třetím čtvrtletí tohoto roku.

http://i2.cdnds.net/13/25/618x265/gaming-worms-clan-wars.jpg
Jedná se o Worms: Clan Wars, hru tentokrát jen a pouze pro počítače. Na první pohled téměř jako Revolution, ovšem se zcela novou příběhovou lajnou, novými zbraněmi a - teď se podržte - válkami klanů. Hráči si buď mohou založit vlastní klan, nebo se připojit k již existujícímu, a vést bitvy proti ostatním klanům, jak přátelské, tak v ligách. Neméně zajímavá je integrace se Steam Workshopem, s jehož pomocí by mělo být údajně možné přidávat do hry nový obsah jako čepičky, náhrobky a další. Ovšem novinek bude zřejmě daleko víc; pravděpodobně povedou k doladění celé hry a mimojiné i k vylepšení červích tříd. Vývojáři se také chválí zatím nejlepším fyzikálním enginem, tak uvidíme, co na tom bude pravdy.

A jako bonus, vývojáři snad konečně konečně alespoň v jedné oblasti vyslyšeli volání hráčů. Nabídka zbraní při hře již nezabírá celou obrazovku, ale zobrazuje se pouze v rohu s malými ikonami zbraní. Něco, co dobře známe z počátků série.

Ano, Worms Revolution byla hra s nápadem, ale v pár směrech nedotažená do konce. Clan Wars by měli být o krok dál a třeba zase vrátí červivé sérii napětí, drama a zábavu. Tak, jak jsme byli zvyklí např. ve Worms Armageddon. :-)

Mimochodem, náš blog neumírá, jenom teď bylo takové sušší období. Máme připravených pár článků, které se na blogu objeví během léta.

16. ledna 2013

Hodnocení map (nejen) na WMDB

Již od ledna 2011 mají přihlášení hráči možnost hodnotit naše mapy na stránkách Worms Česky. Věděli jste, že hodnotit mapy můžete i na největší databázi map pro Worms Armageddon, WMDB?

I tam mohou hodnotit pouze přihlášení uživatelé. Stačí si vybrat libovolnou mapu a v části Ratings klepnout na odkaz Rate. Pak ohodnotíte vzhled mapy a její originalitu. Poslední hvězdičkou určíte, jak moc ji chcete doporučit dalším hráčům. Klepnutím na Done vše potvrdíte.

hodnocení map na WMDB
hodnocení map na Worms Česky
Na WMDB najdete všechny naše mapy pod profilem Worms Česky nebo Soustruha a Stružáka.

27. října 2012

Den osmý: drážďanská bota

Sobotní ráno pro nás začalo velmi časně, vstávali jsme již okolo 5:45, abychom si mohli pohodlně zabalit spacáky (stan jsme používali naposledy v noci z úterý na středu) a stihnuli vlak do Züssow v 6:33. Nebyli jsme si totiž jistí, zda by nám na přestup v Züssow stačili pouhé 3 minuty, kdybychom vyjeli přesně o hodinu později.

Naše obavy se nakonec ukázaly jako liché, neboť vlaková zastávka, ve které jsme přestupovali, měla pouze jedno nástupiště. Na druhou stranu jsme se aspoň pohodlně nasnídali, pár stovek metrů od nádraží totiž Soustruh objevil supermarket a pekařství (jak jinak). Po snídani nás pak další tři vlaky (přestupovali jsme ještě v Elsterwerdě a Drážďanech) přivezly až na nádraží do Jabloneckých Pasek.

V Drážďanech se nám taky povedlo udělat poslední botu našeho výletu. Soustruh si svoji smutnou levou botu promočenou ze čtvrteční noci připevnil shora na brašny do otevřené igelitky, aby mohla trochu vyvětrat a proschnout. Protože byly ale vlaky plné cyklistů, taška se v tlačenici uvolnila a spadla. My však měli dost starostí s uložením kol, Soustruh si ji tak „odložil“ na okno, kde také zůstala – a pokud zaměstnanci Deutsche Bahn zavánějící balíček neodnesli, leží tam dodnes. Spolu s botou zůstalo v igelitce také frisbee, seznam ztrát (nálezů bohužel ne) tak narostl o další exemplář.

Cena za dopravu zpět byla velmi příjemná: víkendová jízdenka Schönes-Wochenende–Ticket, která umožňuje neomezenou jízdu až 5 lidí po regionálních tratích po celém Německu, totiž vyjde na pouhých 42 €, jednodenní lístek pro jedno kolo je pak za 5 €. Na české straně jsme platili pouze cestu z Hrádku nad Nisou do Jablonce nad Nisou (116 Kč za nás a 75 Kč za kola). Celková cena za dopravu jednoho člověka i s kolem od moře zpět do Jablonce je tak necelých 550 Kč, což je opravdu za hubičku. :-*

V Jablonci jsme si pak dali povinné vítězné pivo a zmrzlinu v Mekce jabloneckých cyklistů, kde končí všechny cyklistické výlety „do okolí“ – v pivnici na Rybářské baště u přehrady. Ještě jedna vítězná fotka a už jsme si jeli pro závěrečnou odměnu, na kterou jsme se těšili celý výlet – tatarský biftek v klubu Ex.


26. října 2012

Den sedmý: den odpočinku

Sedmý den Bůh odpočíval, my jsme se však vrhli vstříc posledním 33 km naší cesty. Krátce po začátku etapy nás čekal významný milník – celkově ujetá vzdálenost 666 km. Povinná fotka a opět jsme pokračovali v krasojízdě. Cestou jsme se ještě „vysmáli“ místním silničářům, kteří poněkud nešťastně opravovali asfalt v jedné z vesnic. Jak se moře blížilo, rostlo naše nadšení a přesvědčení, že cestu k Baltu opravdu zvládneme.
Příroda však byla proti a rozhodla se nám nedat nic zadarmo. Ještě 10 kilometrů před cílem se vše zdálo v pořádku, cesta vedla rovně, nebo mírně klesala. Pak přišlo další překvapení v podobě kopce. A tak jsme opět zařadili nižší převod, doplnili šťávu hroznovými cukry a jali se šlapat vzhůru k nebesům. Po výšlapu přišlo krátké klesání, následované dalším stoupáním. Nevěřili jsme vlastním očím – jedeme k moři, tak proč se pořád vlníme jak na horské dráze? Naše úsilí naštěstí nebylo zbytečné. Zanedlouho se zvýšila koncentrace cyklistů i lidí vybavených na pobyt u moře. Tušili jsme, že jsme blízko. Když jsme konečně dorazili do městečka Seebad Ahlbeck, chvilku jsme ještě hledali cestu a postranními uličkami se proplétali k moři.

Moře jsme spatřili krátce po poledni. Na nic jsme nečekali, upustili kola a za přihlížení pobavených turistů jsme padli na písečnou pláž. :-) Krátce jsme se pokochali a vydali se na poslední bod naší trasy: cílovou ceduli označující konec cyklostezky. Projížděli jsme překrásnou promenádou, proplétali se mezi množstvím lidí a hledali konec. Marně. Ptali jsme se i na jednom z místních nádraží, ale bez úspěchu. Některá místa jsme projeli dvakrát, abychom se mohli vyfotit u cíle. Opět – marně! Výsledkem bylo jen několik najetých kilometrů navíc.

Jelikož jsme ale měli hlad, hledání jsme zavrhli, výlet jsme ve 14:15 prohlásili za ukončený a jeli se občerstvit. Nejprve jsme využili stánek u místního nádraží, poté jsme se přesunuli přímo na promenádu. Následovalo povinné focení přímo na pláži a v moři (opět za nemalé pozornosti ostatních). V moři na nás čekalo milé překvapení v podobě dvou turistů z Liberce (kteří jeli lehce kratší trasu, o den a půl déle).

Fantastické prostředí Seebad Ahlbeck a místní promenády jsme si prošli i v noci a po mírném váhání jsme nakonec spali pod širákem v lese nad nádražím.

Usedom – Seebad Ahlbeck
9:00–14:15
51,8 km (celkem 708,65 km)

Naše stroje konečně u moře – kola, děkujeme!
 

25. října 2012

Den šestý: 2 milimetry, nic závažného

Po německém asfaltu se nám stýská
V dobrém rozmaru z pohodlných postelí a horké sprchy jsme se probudili, u pana Inga jsme si dali ještě ranní kávu a vyrazili. Krajina se dál vlnila, chvíli jsme jeli nahoru a chvíli zase dolů, ale cesta i tak příjemně ubíhala. Okolo poledního jsme si dali obligátní pauzu na pár zákusků a pokračovali jsme dál ve slušném tempu po pohodlných asfaltových i lesních cestách. Okolo půl páté jsme přijeli k první větší vodní ploše – kousek za městečkem Rieth se před námi rozprostřelo jezero Neuwarper See, které plynule přechází ve Štětínský záliv a ten pak do Baltského moře.

Vyhlídka na Neuwarper See
Za další hodinku jsme byli v Ueckermünde, kde jsme zastavili na menší občerstvení. Jakékoli problémy se nám tentokrát po celý čtvrtek vyhýbaly, měli jsme ale tušit, že jim zkrátka neunikneme. Chvíli po šesté tak začalo hustě pršet, což nám překazilo plány na včasný dojezd a co nejmenší porci kilometrů na pátek. Jeden kamarád nám sice esemeskou poslal, že naprší „jen 2 milimetry, nic závažného“, taková informace nás ale stěží mohla uspokojit. Od dalšího přítele na telefonu jsme tedy zjistili přesné informace o dění nad námi, podle kterých jsme se na popud Slúni rozhodli k radikálnímu řešení – totiž, že pojedeme přes noc.

Přístav v Mönkebude
Okolo osmé jsme tedy i přes mírné mrholení vyrazili. V nedalekém Mönkebude se nám naskytl nevšední pohled na ztichlý a potemnělý přístav na okraji Štětínského zálivu. Ta domnělá blízkost cíle nás znovu naplnila optimismem, asi v půl desáté ale znovu začalo pršet opravdu hustě a my raději zastavili a schovali se na autobusové zastávce v Leopoldshagenu. Konečně, po přibližně hodině a půl hraní slovního fotbalu, se zdálo, že déšť ustává nadobro. Znovu jsme nasedli na kola a za pomoci rozverného místního cyklisty (nemá cenu si něco nalhávat, byl namol :-D) jsme našli město Bugewitz. Policejní hlídka, která nás zde o půlnoci zastavila, se jen zeptala, zda je vše v pořádku, a popřála nám šťastnou cestu. Žádná kontrola povinné výbavy ani nic podobného, však také naše kola blikala jako u kolotočů a reflexními prvky se kola, brašny i naše oblečení jen hemžily.

Pozor, louže!
V dalším z přístřešků, kterými je tato cyklostezka vybavena, uprostřed mokřadů a rašelinišť v přírodní rezervaci Anklamer Stadtbruch jsme si uvařili večeři, s menšími obavami jsme přečkali průjezd dvou vozidel ochránců přírodní rezervace a vyrazili jsme dál. V jednom místě jsme předčasně odbočili – odskákal to vpředu jedoucí Soustruh, který jen stihl varovat ostatní („Pozor, louže!“) a vzápětí zajel po plynule klesající silnici rovnou do mokřadu. S kolem potopeným až po přehazovačku se už dalo těžko něco vymyslet, promočenou levou botu tedy nahradila sandále a dvojice ponožek. Jak toto místo ve skutečnosti vypadá jsme zjistili až doma z fotografie jiných cestovatelů

Kteří jiní turisté byli v centru
Anklamu ve 4:45?
Ještě horší ale bylo, když jsme ve 2:30 dorazili do vesničky Kamp a zjistili, že ze zvedacího železničního mostu, po kterém jsme chtěli přejet na ostrov Usedom, zůstala zachována jen středová konstrukce se zvedací mostovkou jako technická památka. Místo zkratky jsme tedy Štětínský záliv opravdu museli objet. V husté mlze jsme občas málem narazili na hradbu z kukuřice, která se před námi zvedla ve chvíli, kdy jsme některou z odboček prostě přehlédli. Soustruhovi navíc začala přehazovačka vyluzovat prapodivné zvuky, protože koupel a následné zalepení pískem na špatné cestě jí evidentně neprospěly. Ve 4:45 jsme dorazili do Anklamu, kde nás pobavil jeden z místních, když vykoukl z okénka svého auta a Soustruha, který si čistil kolo od nánosů písku, se zeptal: „Das ist kaputt?“ Kolo naštěstí kaput nebylo, stačilo odstranit nános písku a přehazovačka opět šlapala jako hodinky.

Zákusky a káva nám zvedly náladu
Žádné další potíže nás už naštěstí nečekaly. V půl sedmé jsme si z protějšího břehu z Karninu prohlédli torzo mostu a přístav v Kampu, o hodinu později jsme pak konečně dorazili do Usedomu. Únava na nás už ale byla znát, Stružáka například překvapil obrubník, na který se mu nepodařilo najet a on elegantně přeskočil řidítka, Soustruh zase s hlasitým „duc!“ narazil do popelnic. :-)) Rychle jsme ale našli další pekařství a vydatnou snídaní, sladkými zákusky a kávou jsme si dodali dostatek energie na poslední den naší cesty.

Penkun – Usedom
10:30–7:30
157,3 km (celkem 656,9 km)

„Si fotíš tu hrušku?“, ptala se původně Slúňa Soustruha
při štelování foťáku na samospoušť. Inu, původně ne,
ale nakonec se z ní stal nakousnutý symbol dne…
 

24. října 2012

Den pátý: „kopr, tam je kopr!“

Ráno se Stružák vydal na průzkum, aby našel pekařství nebo řeznictví a našel něco k snídani. A věřte, že ptát se na cestu k pekařství nebo řeznictví, když nevíte, jak se německy řekne pekařství ani řeznictví, není sranda. Nicméně povedlo se a tým Worms Česky se tak mohl pokochat další fantastickou snídaní.

Na cestu jsme se vydali až o půl dvanácté, ale zase s plným žaludkem a s nadějí, že dneska se nám už nic neočekávaného prostě nemůže přihodit. Omyl. Do našeho prvního cíle, města Schwedt, vedla několikakilometrová objížďka přes betonové kvádry! Odměnou za naši vyklepanost nám bylo malebné městečko se zajímavou architekturou. Původní návrh se zde zastavit na oběd vzal za své, když jsme viděli ceny. A tak, jak se stalo již naším zvykem, jsme opět dali prostor místním cukrárnám a pekařstvím, aby nás poctily svou pohostinností. :-)

Ze Schwedtu nás měl, podle profilu a mapky, čekat kopec – něco, na co jsme nebyli posledních několik stovke kilometrů zvyklí. Překvapeni jsme sice byli, ale nebylo to nic, co bychom jako zdatní cyklisté ze severu České republiky nezvládli. V 19:00 jsme dobyli vrchol u vesničky Staffelde a pak nás čekaly již samé přijemnosti. Vše začalo příjemným sjezdem, kde se Stružák a Slúňa postarali o svačinu, když cestou natrhali několik hrušek, rostoucích na stromech podél cest. Následovala příjemná cesta vedoucí v těsné blizkosti „větrníků“ větrných elektráren.

Největší překvapení si na nás Německo nachystalo na závěr naší cesty. Dojížděli jsme do vesnice Penkun, kde jsme se chtěli ubytovat, jednou jako lidé, v místním penzionu... Hned první, na který jsme narazili, nám sdělil, že je plný k praskutí. Naštěstí pán, se kterým jsme mluvili, byl tak ochotný, že zavolal svému kamarádovi do jiného penzionu a zjistil situaci. Potvrdil nám, že mají volná místa a my se tak řítili vstříc pohodlí postelí a funkční sprchy. Přivítal nás milý pan Ingo, který nám nabídl v místních bungalovech dva pokoje. Domluva s Ingem byla trochu problematická, jelikož neuměl anglicky prakticky ani slovo. Naštěstí se Stružák nebál mluvit a Slúňa (na rozdíl od Stružáka) rozuměla, co Ingo říká. Po ubytování jsme zašli na večeři a zasloužené pivo. Vyčerpaní náročnou cestou a v euforii z luxusního ubytování nám udělal radost i kopr v zeleninovém salátu. :-)

Hohenwutzen – Penkun
11:30–20:30
94,1 km (celkem 499,6 km)



23. října 2012

Den čtvrtý: cestou necestou

Po probuzení jsme začali urychleně balit stan, protože jsme si nebyli úplně jisti legálností našeho noclehu. Poněkud zaskočené pohledy a nepříjemné otázky některých místních tábořících se svými karavany na sousedních parcelách jen podporovaly naše obavy. Na druhou stranu, pán, na kterého jsme ještě večer okolo 22:30 klepali a on byl tak hodný, že šel Slúně odemknout toalety, se na nás i po ránu usmíval a ještě byl rád, když jsme jemu i jeho manželce napumpovali kola. :-)) Plánovaný průjezd vrátnicí kempu vysokou rychlostí s klapkami na očích jsme nakonec zavrhli, na vrátnici jsme ale za všechny 3 dohromady zaplatili příjemných 8 € a mohli jsme vyrazit vstříc Frankfurtu nad Odrou.

Na jeho okraji jsme se ocitli za pár chvil, z průjezdu tímto šedesátitisícovým městem se ale stala noční můra. Cyklostezka se nám ztratila hned na začátku kvůli různým uzavírkám a mapa, kterou jsme měli, bohužel nebyla dost podrobná. Opět se nám vyplnilo, že každý den nás čeká jeden větší problém, který nás minimálně hodinku zdrží. Než jsme se ve městě konečně zorientovali (a našli sami sebe na mapě), bylo poledne. Usadili jsme se tak do místní pekárny, nakoupili další skvělé sladké zákusky a pracovali na zlepšení nálady. Po „obědě“ jsme ještě doplnili zásoby jídla i vody a vyrazili jsme dál.

Cyklostezka se nyní rozdvojovala a my si mohli vybrat mezi asfaltovými cestami s hustým provozem, nebo nezpevněnou alternativní trasou. V očekávání široké písčité cesty jsme zvolili druhou variantu. Cesta ale poměrně brzy přešla v úzké vyjeté koleje zarostlé drny, na kterých kola plně naložená bagáží opravdu nepříjemně nadskakovala. Soustruhovi se na této kodrcavé cestě uvolnil foťák připevněný shora pod gumicuky tak, „aby byl pořád po ruce“, a nárazem o zadní kolo přišel o filtr a předsádku. Kousek závitu předsádky navíc zapadl mezi tubusy vysouvacího objektivu, chirurgicky přesný zásah jídelním nožem (kterým jsme zaseknutý kousek natlačili kamsi do útrob fotoaparátu :-D) ale fotoaparát opět zprovoznil.

Pokračovali jsme dále po alternativní trase, až jsme dojeli k místu, kde jsme očekávali menší lávku nebo můstek – trasa vedla přes řeku. Nic takového zde však pochopitelně nebylo, takže jsme se zuli a hurá do brodu. Jak se později ukázalo, ani tato naivita nebyla naší poslední. :-) Pro tento den to však naštěstí bylo poslední zdržení, po krátkém usušení jsme tedy vyrazili a další kilometry již ubíhaly svižně.

V Kienitzu jsme se chtěli zastavit na jedno vítězné pivo, opět jsme ale narazili na zavřenou hospodu – tato pro změnu každé úterý. Další podnik o pár stovek metrů dál ale otevřený byl, a my jsme tak mohli hodinku posedět a s pivem a zmrzlinou v ruce naplánovat večerní jízdu. Po dalších dvou hodinách, tedy okolo desáté, jsme dorazili do Hohenwutzenu, a i když jsme hledáním vhodného místa pro stan strávili další hodinu, mohli jsme s ujetou porcí kilometrů uplynulý den zhodnotit jako úspěšný.

Helenesee – Hohenwutzen
10:20–22:00
106,4 km (celkem 405,5 km)

22. října 2012

Den třetí: štěstí za 20 centů

Stále v šoku z kvalitního místa spánku a příjemné paní jsme se probudili do dalšího dne. Aby našich překvapení nebylo málo, paní nám ráno nabídla snídani. Nejprve kávu, poté se nabídla, že zajede do vesnice pro pečivo a něco na zub. To vše za cenu pět euro na osobu – luxusní cena za luxusní snídani. V tu dobu jsme si poprvé uvědomili výjimečnost německých potravin. Ať to byly výtečné salámy a sýry, samotné pečivo nebo i obyčejná marmeláda, vše bylo o třídu lepší, než na co jsme byli zvyklí.

Ošetřili jsme první zranění naší cesty (Stružák si nakopl prostředníček o stojan na slunečník :-D) a vyrazili jsme na cestu. Po pár kilometrech jsme dojeli do města Forst, kde nás překvapilo velké množství zničených mostů mezi německou a polskou stranou. Neplánovaně dlouhá zastávka nás však čekala v městečku Guben, kde jsme se původně stavili pouze na oběd (řízek a bramborový salát).

Německá policie a jejich hlavolam
Po obědě se ozvala příroda a Slúňa se tak vydala na nedaleké veřejné záchodky. Když se po pár minutách nevracela, začali jsme se Soustruhem mít starosti a tak jsme se vydali na průzkum terénu. Slúňu jsme našli (sice až na druhý pokus) zamčenou, ale naštěstí živou a zdravou. Záchodky s mechanismem na euromince nešly otevřít ani z jedné strany. Stružák se svoji lámanou němčinou vyjednával na městských informacích tak dlouho, až situaci přijela řešit místní policie. Naděje, že alespoň oni budou umět anglicky, rychle pohasla. Zatímco veřejná nebezpečnost za doprovodu paní z místních technických služeb se snažila osvobodit nebohou Slúňu, čas běžel a nám stále zbývala slušná porce kilometrů do cíle. Naše návrhy, že zkusíme zámek odšroubovat cyklistickým nářadím, se s úspěchem nesetkaly. Záchranu přinesl až pán s hasákem, který zámek otočil, otevřel dveře a naše „štěstí za 20 centů“ tak bylo po více než 60 minutách (!) konečně venku. :-)

Malebné město s nemalebným
názvem – Eisenhüttenstadt
Ochuzeni o drahocenný čas jsme se vydali do dalších kilometrů. Cestou jsme se pokochali u soutoku Odry a Nisy, kde jsme se chtěli napojit pivem. Jaká to smůla, že v pondělí jedeme okolo hospody, která je otevřená 6 dní v týdnu, ale v pondělí ne (jak se do budoucna ukázalo, podobnou smůlu jsme neměli mít naposled). A tak jsme se alespoň zastavili na zmrzlinu ve vesničce s krkolomným názvem Eisenhüttenstadt. Na závěr nás čekalo několik příjemně rovinatých kilometrů podél přírodní hráze, kde jedinou vadou na kráse byli všudypřítomní komáři. Základem bylo mít zavřenou pusu (hláška, která se v mírné obdobě stala mottem dne).

Pondělní etapu jsme ukončili v kempu u jezera Helenesee, které mimochodem vzniklo zaplavením povrchového dolu v roce 1958. Na vrátnici ve 22:15 nikdo nebyl, a tak jsme se pozvali dál sami. Nejprve jsme hledali vhodné místo k utáboření, nakonec jsme se usadili na místě pro karavany.

Bahren – Helenesee
11:00–22:15
116,1 km (celkem 299,1 km)

kemp, fotka pochází z druhého dne ráno

21. října 2012

Den druhý: pozor, klokani!

Kuchyně a jídelna pro jakékoli počasí
Druhý den jsme začali stylově, jak se na správnou cyklistickou túru sluší – hned při cestě z pole na silnici utrpělo Slúnino zadní kolo defekt. Pochopitelně jsme ale měli náhradní duše a velkou pumpičku, za půl hodinky jsme tedy byli opět na cestě. (Poznatek: Je praktické mít náhradní duše, pumpičku a montpáky po ruce, nikoli až na dně brašny. Urychlí to práci. :-D)

Kousek před Görlitzem jsme dorazili na jedno z mnoha odpočívadel, kterými je cyklostezka na německé straně vybavena. Rychle jsme uvařili oběd, prohodili pár slov s prvními Čechy, které jsme potkali, a znovu jsme vyrazili polykat další kilometry. Když jsme dorazili k přírodnímu zábavnímu parku v regionu Neißeaue a uviděli v ohradě volně se pasoucího velblouda, mysleli jsme, že nás šálí zrak. Značka „Pozor, klokani!“ v Pechernu ale byla ještě větším překvapením. :-)

Počasí nám přálo :-)
Krajina byla už rovinatější, čas od času nás ale ještě potrápil prudší kopec. Za odměnu jsme si tedy v Bad Muskau dopřáli pivo a zmrzlinu, kterými jsme zároveň oslavili zlatý triumf našeho kolegy Jardy Kulhavého na OH v Londýně. Odjížděli jsme ale až okolo půl deváté, takže se dalo tušit, že se výlet opět trochu protáhne. Jako cíl cesty jsme si tedy zvolili malou vesničku Bahren, ve které mělo být podle mapy k dispozici ubytování.

Ve 22 hodin večer se nám zdálo poněkud žinantní na někoho klepat či zvonit, přesto jsme u směrovky Zimmer Frei zahnuli. Jaké bylo naše překvapení, když na nás z otevřeného okna sám od sebe vykoukl chlapík a o chvíli později i jeho plynně anglicky hovořící manželka. Slovo dalo slovo a my jsme s radostí vyměnili strniště ve svahu z předchozího dne za pohodlí posekaného anglického německého trávníku na oplocené zahradě.

Klosterstit St. Marienthal – Bahren
11:30–22:00
105,6 km (celkem 183,0 km)

Stanovali jsme na idylické zahrádce (foceno druhý den ráno)

20. října 2012

Den první: chrastavské trápení

Než samotná cesta začala, museli jsme potřebné vybavení naložit na naše kola. To se napoprvé ukázalo jako prakticky nadlidský úkol a tak jsme samotným nakládáním strávili nepřiměřené množství času. Pak už jsme vyrazili k samotnému začátku naší trasy – pramenu řeky Nisy.

Soustruh, Stružák a Slúňa
u pramene Nisy
Ve 12:30 jsme konečně vyrazili a začali tak naši velkou cestu. :-) Ta pokračovala přes Liberec, Chrastavu a Hrádek nad Nisou až do Žitavy. V Chrastavě nás poprvé potrápilo počasí, kde jsme se tak tak vyhnuli přeháňce. Nutno také říct, že cesta do Chrastavy se ukázala z celé cesty jako nejhorší. Bylo to dáno jednak profilem trati, neustálým stoupáním a klesáním, nekvalitním asfaltem a především faktem, že jsme stále byli kousek od domova, na známém území. Aby problémů v Chrastavě nebylo málo, na tamním nádraží jsme ztratili jediný ostrý nůž, který jsme s sebou měli. Nepříjemností bylo zpočátku až moc a někteří z nás to chtěli i vzdát. Nakonec cestu zachránila vidina "vítězného" tataráku po dojezdu zpět do Jablonce nad Nisou – ta nás motivovala po zbytek cesty.

Trojmezí
Na druhou stranu, za Chrastavou a hlavně o pár kilometrů dál, při prvních německých kilometrech za Žitavou, jsme začali chápat, že významné denní porce kilometrů by nemusely být problém. Tím spíš, že víceméně celý zbytek trasy měl vést převážně po rovinkách, krásnou krajinou a po německy precizně vyrobeném a položeném asfaltovém podkladu. Za Žitavou jsme se zastavili na krátkou pauzu na Trojmezí – významném bodu, kde se potkávají hranice tří států: České republiky, Německa a Polska.

Jak cesta ubíhala a my polykali další kilometry, začalo se pomalu smrákat. V tu dobu jsme již tušili, že do cíle za světla nedojedeme. Kdybychom jen tušili, že to nebude poprvé. :-) Za naprosté tmy jsme lesní cyklostezkou projeli zajímavým údolím podél řeky Nisy, které bohužel pro samotnou tmu nebylo moc vidět. Za dne to musí být fantastický zážitek.

Ve 22:00 jsme se nakonec dostali do našeho cíle, městečka Klosterstit St. Marienthal, kde jsme plánovali najít kemp, kde bychom postavili stan. S naší "lámanou" němčinou to byl trochu problém, ale ochotní Němci i všudypřítomní turisti nám vždy rádi poradili. Nakonec jsme byli odkázáni na nejbližší pole u lesa. Nebylo to ideální, ale v daný čas asi nejlepší řešení. Ve 23:00 jsme dostavěli stan a mohli se těšit na další etapu.

Pramen Nisy – Klosterstit St. Marienthal
12:30–22:00
77,4 km (celkem 77,4 km)

První ležení a provizorní „garáž“ na kola (foceno druhý den ráno)