Worms: Clan Wars

Po dlouhé době se hlásíme z našeho blogu a přinášíme stručné informace o nově chystané hře, která má vyjít ve třetím čtvrtletí tohoto roku.

Jedná se o Worms: Clan Wars, hru tentokrát jen a pouze pro počítače. Na první pohled téměř jako Revolution, ovšem se zcela novou příběhovou lajnou, novými zbraněmi a - teď se podržte - válkami klanů. Hráči si buď mohou založit vlastní klan, nebo se připojit k již existujícímu, a vést bitvy proti ostatním klanům, jak přátelské, tak v ligách. Neméně zajímavá je integrace se Steam Workshopem, s jehož pomocí by mělo být údajně možné přidávat do hry nový obsah jako čepičky, náhrobky a další. Ovšem novinek bude zřejmě daleko víc; pravděpodobně povedou k doladění celé hry a mimojiné i k vylepšení červích tříd. Vývojáři se také chválí zatím nejlepším fyzikálním enginem, tak uvidíme, co na tom bude pravdy.

A jako bonus, vývojáři snad konečně konečně alespoň v jedné oblasti vyslyšeli volání hráčů. Nabídka zbraní při hře již nezabírá celou obrazovku, ale zobrazuje se pouze v rohu s malými ikonami zbraní. Něco, co dobře známe z počátků série.

Ano, Worms Revolution byla hra s nápadem, ale v pár směrech nedotažená do konce. Clan Wars by měli být o krok dál a třeba zase vrátí červivé sérii napětí, drama a zábavu. Tak, jak jsme byli zvyklí např. ve Worms Armageddon. :-)

Mimochodem, náš blog neumírá, jenom teď bylo takové sušší období. Máme připravených pár článků, které se na blogu objeví během léta.

Hodnocení map (nejen) na WMDB

Již od ledna 2011 mají přihlášení hráči možnost hodnotit naše mapy na stránkách Worms Česky. Věděli jste, že hodnotit mapy můžete i na největší databázi map pro Worms Armageddon, WMDB?

I tam mohou hodnotit pouze přihlášení uživatelé. Stačí si vybrat libovolnou mapu a v části Ratings klepnout na odkaz Rate. Pak ohodnotíte vzhled mapy a její originalitu. Poslední hvězdičkou určíte, jak moc ji chcete doporučit dalším hráčům. Klepnutím na Done vše potvrdíte.

hodnocení map na WMDB

hodnocení map na Worms Česky

Na WMDB najdete všechny naše mapy pod profilem Worms Česky nebo Soustruha a Stružáka.

Den osmý: drážďanská bota

Sobotní ráno pro nás začalo velmi časně, vstávali jsme již okolo 5:45, abychom si mohli pohodlně zabalit spacáky (stan jsme používali naposledy v noci z úterý na středu) a stihnuli vlak do Züssow v 6:33. Nebyli jsme si totiž jistí, zda by nám na přestup v Züssow stačili pouhé 3 minuty, kdybychom vyjeli přesně o hodinu později.

Naše obavy se nakonec ukázaly jako liché, neboť vlaková zastávka, ve které jsme přestupovali, měla pouze jedno nástupiště. Na druhou stranu jsme se aspoň pohodlně nasnídali, pár stovek metrů od nádraží totiž Soustruh objevil supermarket a pekařství (jak jinak). Po snídani nás pak další tři vlaky (přestupovali jsme ještě v Elsterwerdě a Drážďanech) přivezly až na nádraží do Jabloneckých Pasek.

V Drážďanech se nám taky povedlo udělat poslední botu našeho výletu. Soustruh si svoji smutnou levou botu promočenou ze čtvrteční noci připevnil shora na brašny do otevřené igelitky, aby mohla trochu vyvětrat a proschnout. Protože byly ale vlaky plné cyklistů, taška se v tlačenici uvolnila a spadla. My však měli dost starostí s uložením kol, Soustruh si ji tak „odložil“ na okno, kde také zůstala – a pokud zaměstnanci Deutsche Bahn zavánějící balíček neodnesli, leží tam dodnes. Spolu s botou zůstalo v igelitce také frisbee, seznam ztrát (nálezů bohužel ne) tak narostl o další exemplář.

Cena za dopravu zpět byla velmi příjemná: víkendová jízdenka Schönes-Wochenende–Ticket, která umožňuje neomezenou jízdu až 5 lidí po regionálních tratích po celém Německu, totiž vyjde na pouhých 42 €, jednodenní lístek pro jedno kolo je pak za 5 €. Na české straně jsme platili pouze cestu z Hrádku nad Nisou do Jablonce nad Nisou (116 Kč za nás a 75 Kč za kola). Celková cena za dopravu jednoho člověka i s kolem od moře zpět do Jablonce je tak necelých 550 Kč, což je opravdu za hubičku. :-*

V Jablonci jsme si pak dali povinné vítězné pivo a zmrzlinu v Mekce jabloneckých cyklistů, kde končí všechny cyklistické výlety „do okolí“ – v pivnici na Rybářské baště u přehrady. Ještě jedna vítězná fotka a už jsme si jeli pro závěrečnou odměnu, na kterou jsme se těšili celý výlet – tatarský biftek v klubu Ex.

Den sedmý: den odpočinku

Sedmý den Bůh odpočíval, my jsme se však vrhli vstříc posledním 33 km naší cesty. Krátce po začátku etapy nás čekal významný milník – celkově ujetá vzdálenost 666 km. Povinná fotka a opět jsme pokračovali v krasojízdě. Cestou jsme se ještě „vysmáli“ místním silničářům, kteří poněkud nešťastně opravovali asfalt v jedné z vesnic. Jak se moře blížilo, rostlo naše nadšení a přesvědčení, že cestu k Baltu opravdu zvládneme.

Příroda však byla proti a rozhodla se nám nedat nic zadarmo. Ještě 10 kilometrů před cílem se vše zdálo v pořádku, cesta vedla rovně, nebo mírně klesala. Pak přišlo další překvapení v podobě kopce. A tak jsme opět zařadili nižší převod, doplnili šťávu hroznovými cukry a jali se šlapat vzhůru k nebesům. Po výšlapu přišlo krátké klesání, následované dalším stoupáním. Nevěřili jsme vlastním očím – jedeme k moři, tak proč se pořád vlníme jak na horské dráze? Naše úsilí naštěstí nebylo zbytečné. Zanedlouho se zvýšila koncentrace cyklistů i lidí vybavených na pobyt u moře. Tušili jsme, že jsme blízko. Když jsme konečně dorazili do městečka Seebad Ahlbeck, chvilku jsme ještě hledali cestu a postranními uličkami se proplétali k moři.

Moře jsme spatřili krátce po poledni. Na nic jsme nečekali, upustili kola a za přihlížení pobavených turistů jsme padli na písečnou pláž. :-) Krátce jsme se pokochali a vydali se na poslední bod naší trasy: cílovou ceduli označující konec cyklostezky. Projížděli jsme překrásnou promenádou, proplétali se mezi množstvím lidí a hledali konec. Marně. Ptali jsme se i na jednom z místních nádraží, ale bez úspěchu. Některá místa jsme projeli dvakrát, abychom se mohli vyfotit u cíle. Opět – marně! Výsledkem bylo jen několik najetých kilometrů navíc.

Jelikož jsme ale měli hlad, hledání jsme zavrhli, výlet jsme ve 14:15 prohlásili za ukončený a jeli se občerstvit. Nejprve jsme využili stánek u místního nádraží, poté jsme se přesunuli přímo na promenádu. Následovalo povinné focení přímo na pláži a v moři (opět za nemalé pozornosti ostatních). V moři na nás čekalo milé překvapení v podobě dvou turistů z Liberce (kteří jeli lehce kratší trasu, o den a půl déle).

Fantastické prostředí Seebad Ahlbeck a místní promenády jsme si prošli i v noci a po mírném váhání jsme nakonec spali pod širákem v lese nad nádražím.

Usedom – Seebad Ahlbeck
9:00–14:15
51,8 km (celkem 708,65 km)

Naše stroje konečně u moře – kola, děkujeme!

 

Den šestý: 2 milimetry, nic závažného

Po německém asfaltu se nám stýská

V dobrém rozmaru z pohodlných postelí a horké sprchy jsme se probudili, u pana Inga jsme si dali ještě ranní kávu a vyrazili. Krajina se dál vlnila, chvíli jsme jeli nahoru a chvíli zase dolů, ale cesta i tak příjemně ubíhala. Okolo poledního jsme si dali obligátní pauzu na pár zákusků a pokračovali jsme dál ve slušném tempu po pohodlných asfaltových i lesních cestách. Okolo půl páté jsme přijeli k první větší vodní ploše – kousek za městečkem Rieth se před námi rozprostřelo jezero Neuwarper See, které plynule přechází ve Štětínský záliv a ten pak do Baltského moře.

Vyhlídka na Neuwarper See

Za další hodinku jsme byli v Ueckermünde, kde jsme zastavili na menší občerstvení. Jakékoli problémy se nám tentokrát po celý čtvrtek vyhýbaly, měli jsme ale tušit, že jim zkrátka neunikneme. Chvíli po šesté tak začalo hustě pršet, což nám překazilo plány na včasný dojezd a co nejmenší porci kilometrů na pátek. Jeden kamarád nám sice esemeskou poslal, že naprší „jen 2 milimetry, nic závažného“, taková informace nás ale stěží mohla uspokojit. Od dalšího přítele na telefonu jsme tedy zjistili přesné informace o dění nad námi, podle kterých jsme se na popud Slúni rozhodli k radikálnímu řešení – totiž, že pojedeme přes noc.

Přístav v Mönkebude

Okolo osmé jsme tedy i přes mírné mrholení vyrazili. V nedalekém Mönkebude se nám naskytl nevšední pohled na ztichlý a potemnělý přístav na okraji Štětínského zálivu. Ta domnělá blízkost cíle nás znovu naplnila optimismem, asi v půl desáté ale znovu začalo pršet opravdu hustě a my raději zastavili a schovali se na autobusové zastávce v Leopoldshagenu. Konečně, po přibližně hodině a půl hraní slovního fotbalu, se zdálo, že déšť ustává nadobro. Znovu jsme nasedli na kola a za pomoci rozverného místního cyklisty (nemá cenu si něco nalhávat, byl namol :-D) jsme našli město Bugewitz. Policejní hlídka, která nás zde o půlnoci zastavila, se jen zeptala, zda je vše v pořádku, a popřála nám šťastnou cestu. Žádná kontrola povinné výbavy ani nic podobného, však také naše kola blikala jako u kolotočů a reflexními prvky se kola, brašny i naše oblečení jen hemžily.

Pozor, louže!

V dalším z přístřešků, kterými je tato cyklostezka vybavena, uprostřed mokřadů a rašelinišť v přírodní rezervaci Anklamer Stadtbruch jsme si uvařili večeři, s menšími obavami jsme přečkali průjezd dvou vozidel ochránců přírodní rezervace a vyrazili jsme dál. V jednom místě jsme předčasně odbočili – odskákal to vpředu jedoucí Soustruh, který jen stihl varovat ostatní („Pozor, louže!“) a vzápětí zajel po plynule klesající silnici rovnou do mokřadu. S kolem potopeným až po přehazovačku se už dalo těžko něco vymyslet, promočenou levou botu tedy nahradila sandále a dvojice ponožek. Jak toto místo ve skutečnosti vypadá jsme zjistili až doma z fotografie jiných cestovatelů…

Kteří jiní turisté byli v centru
Anklamu ve 4:45?

Ještě horší ale bylo, když jsme ve 2:30 dorazili do vesničky Kamp a zjistili, že ze zvedacího železničního mostu, po kterém jsme chtěli přejet na ostrov Usedom, zůstala zachována jen středová konstrukce se zvedací mostovkou jako technická památka. Místo zkratky jsme tedy Štětínský záliv opravdu museli objet. V husté mlze jsme občas málem narazili na hradbu z kukuřice, která se před námi zvedla ve chvíli, kdy jsme některou z odboček prostě přehlédli. Soustruhovi navíc začala přehazovačka vyluzovat prapodivné zvuky, protože koupel a následné zalepení pískem na špatné cestě jí evidentně neprospěly. Ve 4:45 jsme dorazili do Anklamu, kde nás pobavil jeden z místních, když vykoukl z okénka svého auta a Soustruha, který si čistil kolo od nánosů písku, se zeptal: „Das ist kaputt?“ Kolo naštěstí kaput nebylo, stačilo odstranit nános písku a přehazovačka opět šlapala jako hodinky.

Zákusky a káva nám zvedly náladu

Žádné další potíže nás už naštěstí nečekaly. V půl sedmé jsme si z protějšího břehu z Karninu prohlédli torzo mostu a přístav v Kampu, o hodinu později jsme pak konečně dorazili do Usedomu. Únava na nás už ale byla znát, Stružáka například překvapil obrubník, na který se mu nepodařilo najet a on elegantně přeskočil řidítka, Soustruh zase s hlasitým „duc!“ narazil do popelnic. :-)) Rychle jsme ale našli další pekařství a vydatnou snídaní, sladkými zákusky a kávou jsme si dodali dostatek energie na poslední den naší cesty.

Penkun – Usedom
10:30–7:30
157,3 km (celkem 656,9 km)

„Si fotíš tu hrušku?“, ptala se původně Slúňa Soustruha
při štelování foťáku na samospoušť. Inu, původně ne,
ale nakonec se z ní stal nakousnutý symbol dne…

 

Den pátý: „kopr, tam je kopr!“

Ráno se Stružák vydal na průzkum, aby našel pekařství nebo řeznictví a našel něco k snídani. A věřte, že ptát se na cestu k pekařství nebo řeznictví, když nevíte, jak se německy řekne pekařství ani řeznictví, není sranda. Nicméně povedlo se a tým Worms Česky se tak mohl pokochat další fantastickou snídaní.

Na cestu jsme se vydali až o půl dvanácté, ale zase s plným žaludkem a s nadějí, že dneska se nám už nic neočekávaného prostě nemůže přihodit. Omyl. Do našeho prvního cíle, města Schwedt, vedla několikakilometrová objížďka přes betonové kvádry! Odměnou za naši vyklepanost nám bylo malebné městečko se zajímavou architekturou. Původní návrh se zde zastavit na oběd vzal za své, když jsme viděli ceny. A tak, jak se stalo již naším zvykem, jsme opět dali prostor místním cukrárnám a pekařstvím, aby nás poctily svou pohostinností. :-)

Ze Schwedtu nás měl, podle profilu a mapky, čekat kopec – něco, na co jsme nebyli posledních několik stovke kilometrů zvyklí. Překvapeni jsme sice byli, ale nebylo to nic, co bychom jako zdatní cyklisté ze severu České republiky nezvládli. V 19:00 jsme dobyli vrchol u vesničky Staffelde a pak nás čekaly již samé přijemnosti. Vše začalo příjemným sjezdem, kde se Stružák a Slúňa postarali o svačinu, když cestou natrhali několik hrušek, rostoucích na stromech podél cest. Následovala příjemná cesta vedoucí v těsné blizkosti „větrníků“ větrných elektráren.

Největší překvapení si na nás Německo nachystalo na závěr naší cesty. Dojížděli jsme do vesnice Penkun, kde jsme se chtěli ubytovat, jednou jako lidé, v místním penzionu... Hned první, na který jsme narazili, nám sdělil, že je plný k praskutí. Naštěstí pán, se kterým jsme mluvili, byl tak ochotný, že zavolal svému kamarádovi do jiného penzionu a zjistil situaci. Potvrdil nám, že mají volná místa a my se tak řítili vstříc pohodlí postelí a funkční sprchy. Přivítal nás milý pan Ingo, který nám nabídl v místních bungalovech dva pokoje. Domluva s Ingem byla trochu problematická, jelikož neuměl anglicky prakticky ani slovo. Naštěstí se Stružák nebál mluvit a Slúňa (na rozdíl od Stružáka) rozuměla, co Ingo říká. Po ubytování jsme zašli na večeři a zasloužené pivo. Vyčerpaní náročnou cestou a v euforii z luxusního ubytování nám udělal radost i kopr v zeleninovém salátu. :-)

Hohenwutzen – Penkun
11:30–20:30
94,1 km (celkem 499,6 km)

Den čtvrtý: cestou necestou

Po probuzení jsme začali urychleně balit stan, protože jsme si nebyli úplně jisti legálností našeho noclehu. Poněkud zaskočené pohledy a nepříjemné otázky některých místních tábořících se svými karavany na sousedních parcelách jen podporovaly naše obavy. Na druhou stranu, pán, na kterého jsme ještě večer okolo 22:30 klepali a on byl tak hodný, že šel Slúně odemknout toalety, se na nás i po ránu usmíval a ještě byl rád, když jsme jemu i jeho manželce napumpovali kola. :-)) Plánovaný průjezd vrátnicí kempu vysokou rychlostí s klapkami na očích jsme nakonec zavrhli, na vrátnici jsme ale za všechny 3 dohromady zaplatili příjemných 8 € a mohli jsme vyrazit vstříc Frankfurtu nad Odrou.

Na jeho okraji jsme se ocitli za pár chvil, z průjezdu tímto šedesátitisícovým městem se ale stala noční můra. Cyklostezka se nám ztratila hned na začátku kvůli různým uzavírkám a mapa, kterou jsme měli, bohužel nebyla dost podrobná. Opět se nám vyplnilo, že každý den nás čeká jeden větší problém, který nás minimálně hodinku zdrží. Než jsme se ve městě konečně zorientovali (a našli sami sebe na mapě), bylo poledne. Usadili jsme se tak do místní pekárny, nakoupili další skvělé sladké zákusky a pracovali na zlepšení nálady. Po „obědě“ jsme ještě doplnili zásoby jídla i vody a vyrazili jsme dál.

Cyklostezka se nyní rozdvojovala a my si mohli vybrat mezi asfaltovými cestami s hustým provozem, nebo nezpevněnou alternativní trasou. V očekávání široké písčité cesty jsme zvolili druhou variantu. Cesta ale poměrně brzy přešla v úzké vyjeté koleje zarostlé drny, na kterých kola plně naložená bagáží opravdu nepříjemně nadskakovala. Soustruhovi se na této kodrcavé cestě uvolnil foťák připevněný shora pod gumicuky tak, „aby byl pořád po ruce“, a nárazem o zadní kolo přišel o filtr a předsádku. Kousek závitu předsádky navíc zapadl mezi tubusy vysouvacího objektivu, chirurgicky přesný zásah jídelním nožem (kterým jsme zaseknutý kousek natlačili kamsi do útrob fotoaparátu :-D) ale fotoaparát opět zprovoznil.

Pokračovali jsme dále po alternativní trase, až jsme dojeli k místu, kde jsme očekávali menší lávku nebo můstek – trasa vedla přes řeku. Nic takového zde však pochopitelně nebylo, takže jsme se zuli a hurá do brodu. Jak se později ukázalo, ani tato naivita nebyla naší poslední. :-) Pro tento den to však naštěstí bylo poslední zdržení, po krátkém usušení jsme tedy vyrazili a další kilometry již ubíhaly svižně.

V Kienitzu jsme se chtěli zastavit na jedno vítězné pivo, opět jsme ale narazili na zavřenou hospodu – tato pro změnu každé úterý. Další podnik o pár stovek metrů dál ale otevřený byl, a my jsme tak mohli hodinku posedět a s pivem a zmrzlinou v ruce naplánovat večerní jízdu. Po dalších dvou hodinách, tedy okolo desáté, jsme dorazili do Hohenwutzenu, a i když jsme hledáním vhodného místa pro stan strávili další hodinu, mohli jsme s ujetou porcí kilometrů uplynulý den zhodnotit jako úspěšný.

Helenesee – Hohenwutzen
10:20–22:00
106,4 km (celkem 405,5 km)