25. října 2012

Den šestý: 2 milimetry, nic závažného

Po německém asfaltu se nám stýská
V dobrém rozmaru z pohodlných postelí a horké sprchy jsme se probudili, u pana Inga jsme si dali ještě ranní kávu a vyrazili. Krajina se dál vlnila, chvíli jsme jeli nahoru a chvíli zase dolů, ale cesta i tak příjemně ubíhala. Okolo poledního jsme si dali obligátní pauzu na pár zákusků a pokračovali jsme dál ve slušném tempu po pohodlných asfaltových i lesních cestách. Okolo půl páté jsme přijeli k první větší vodní ploše – kousek za městečkem Rieth se před námi rozprostřelo jezero Neuwarper See, které plynule přechází ve Štětínský záliv a ten pak do Baltského moře.

Vyhlídka na Neuwarper See
Za další hodinku jsme byli v Ueckermünde, kde jsme zastavili na menší občerstvení. Jakékoli problémy se nám tentokrát po celý čtvrtek vyhýbaly, měli jsme ale tušit, že jim zkrátka neunikneme. Chvíli po šesté tak začalo hustě pršet, což nám překazilo plány na včasný dojezd a co nejmenší porci kilometrů na pátek. Jeden kamarád nám sice esemeskou poslal, že naprší „jen 2 milimetry, nic závažného“, taková informace nás ale stěží mohla uspokojit. Od dalšího přítele na telefonu jsme tedy zjistili přesné informace o dění nad námi, podle kterých jsme se na popud Slúni rozhodli k radikálnímu řešení – totiž, že pojedeme přes noc.

Přístav v Mönkebude
Okolo osmé jsme tedy i přes mírné mrholení vyrazili. V nedalekém Mönkebude se nám naskytl nevšední pohled na ztichlý a potemnělý přístav na okraji Štětínského zálivu. Ta domnělá blízkost cíle nás znovu naplnila optimismem, asi v půl desáté ale znovu začalo pršet opravdu hustě a my raději zastavili a schovali se na autobusové zastávce v Leopoldshagenu. Konečně, po přibližně hodině a půl hraní slovního fotbalu, se zdálo, že déšť ustává nadobro. Znovu jsme nasedli na kola a za pomoci rozverného místního cyklisty (nemá cenu si něco nalhávat, byl namol :-D) jsme našli město Bugewitz. Policejní hlídka, která nás zde o půlnoci zastavila, se jen zeptala, zda je vše v pořádku, a popřála nám šťastnou cestu. Žádná kontrola povinné výbavy ani nic podobného, však také naše kola blikala jako u kolotočů a reflexními prvky se kola, brašny i naše oblečení jen hemžily.

Pozor, louže!
V dalším z přístřešků, kterými je tato cyklostezka vybavena, uprostřed mokřadů a rašelinišť v přírodní rezervaci Anklamer Stadtbruch jsme si uvařili večeři, s menšími obavami jsme přečkali průjezd dvou vozidel ochránců přírodní rezervace a vyrazili jsme dál. V jednom místě jsme předčasně odbočili – odskákal to vpředu jedoucí Soustruh, který jen stihl varovat ostatní („Pozor, louže!“) a vzápětí zajel po plynule klesající silnici rovnou do mokřadu. S kolem potopeným až po přehazovačku se už dalo těžko něco vymyslet, promočenou levou botu tedy nahradila sandále a dvojice ponožek. Jak toto místo ve skutečnosti vypadá jsme zjistili až doma z fotografie jiných cestovatelů

Kteří jiní turisté byli v centru
Anklamu ve 4:45?
Ještě horší ale bylo, když jsme ve 2:30 dorazili do vesničky Kamp a zjistili, že ze zvedacího železničního mostu, po kterém jsme chtěli přejet na ostrov Usedom, zůstala zachována jen středová konstrukce se zvedací mostovkou jako technická památka. Místo zkratky jsme tedy Štětínský záliv opravdu museli objet. V husté mlze jsme občas málem narazili na hradbu z kukuřice, která se před námi zvedla ve chvíli, kdy jsme některou z odboček prostě přehlédli. Soustruhovi navíc začala přehazovačka vyluzovat prapodivné zvuky, protože koupel a následné zalepení pískem na špatné cestě jí evidentně neprospěly. Ve 4:45 jsme dorazili do Anklamu, kde nás pobavil jeden z místních, když vykoukl z okénka svého auta a Soustruha, který si čistil kolo od nánosů písku, se zeptal: „Das ist kaputt?“ Kolo naštěstí kaput nebylo, stačilo odstranit nános písku a přehazovačka opět šlapala jako hodinky.

Zákusky a káva nám zvedly náladu
Žádné další potíže nás už naštěstí nečekaly. V půl sedmé jsme si z protějšího břehu z Karninu prohlédli torzo mostu a přístav v Kampu, o hodinu později jsme pak konečně dorazili do Usedomu. Únava na nás už ale byla znát, Stružáka například překvapil obrubník, na který se mu nepodařilo najet a on elegantně přeskočil řidítka, Soustruh zase s hlasitým „duc!“ narazil do popelnic. :-)) Rychle jsme ale našli další pekařství a vydatnou snídaní, sladkými zákusky a kávou jsme si dodali dostatek energie na poslední den naší cesty.

Penkun – Usedom
10:30–7:30
157,3 km (celkem 656,9 km)

„Si fotíš tu hrušku?“, ptala se původně Slúňa Soustruha
při štelování foťáku na samospoušť. Inu, původně ne,
ale nakonec se z ní stal nakousnutý symbol dne…
 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Worms: Clan Wars

Po dlouhé době se hlásíme z našeho blogu a přinášíme stručné informace o nově chystané hře, která má vyjít ve třetím čtvrtletí tohoto rok...